Legenda o žívotě Rostislava

Verze pro tiskPDF verze

Legenda o životě Rostislava, krále Moravanů, který se svou vírou a utrpením stal se svým národem svatým

Počíná se příběh o králi Rostislavovi, který z boží milosti panoval v zemi Moravské v dobách, kdy na Stolci sv. Petra v Římě seděl apostolik Mikuláš, universální papež podle jména První a kdy po něm na týž Svatý Stolec byl zvolen Hadrián, kardinál od sv. Marka, jako papež toho jména Druhý, aby po veškeré Zemi řídil svěřenou mu církev Boží. Panoval v té době na Západě římský císař Ludvík, toho jména Druhý, a na Východě Michael, císař či basileus podle jména Třetí.
Království Moravanů, jemuž zmíněný král panoval, chránil na západě široký a nepropustný hvozd zvaný odedávna Sudetským. Na východ od řeky Váhu bylo pak v Nitře sídlo kněze, který spadal pod moc krále. Odtud vypudil před léty moravský vládce Mojmír knížete Pribinu, který setrvával v odporu k zákonu Božímu. Nepropustný hvozd zvaný Moravanů, jak uvádí magistr Adam z Brém, a pásmo hor, kterým vévodí vrcholy zvané Tatry, bránily větrům severním.
Na straně polední, široce otevřené proudům spásné vzdělanosti, valil se pak mohutný Dunaj. Avšak nejen z Bohem chráněného města Říma a vlašské země Benátské, nejen z národů rozlehlé říše Rómajů, ale též ze království Franků a země Bavorské, přicházeli do Moravské země hlasatelé křesťanské víry a vzdělanosti. A tak víra ve znamení kříže a v božskou Trojici spolu s modlitbami k Matce Boží zaštítila tento národ země Moravské před všemi nepřáteli života a dobra.
A tak se stalo mnoho let před vládou krále Rostislava, že Reginhar, biskup města Pasova, přivedl ke zdárnému konci evangelizaci tohoto národa a bylo mu připsáno čestné označení biskupa Moravanů a jejich apoštola. Naproti tomu slavný papež Římské apoštolské církve Jan toho jména Osmý, duchovní otec všech vládců tohoto pomíjivého světa, ve svém listu mocnému králi Svatoplukovi z Moravy léta 879 od narození Páně připomínal, že jeho otcové přijali křest od sv. Petra. A o tom, že předkové Moravanů přijali křest od hlasatelů víry přicházejících od Apoštolského Stolce ve jménu sv. Petra, dočteš se v díle o Životě a působení svatého Metoděje, arcibiskupa moravského.
Než vraťme se k době, spojené s nastolením vlády krále Rostislava v zemi Moravské. Pokřtěn byv Crescentius, což v naší řeči znamená Rostislav, s bratrem Bogislavem byl synem Hosdiovým a synovcem jeho bratra Mojmíra, kteří byli syny Mojmíra toho jména Prvního, kterému byl Boží prozřetelností svěřen trůn po Hormidorovi jenž byl z prvních, kteří se očistou spásonosného pokřtění poklonili posvátnému dřevu Kříže.
Když z pozemského života a království Moravanů odešel do věčného blaženství jeho vládce Mojmír toho jména Druhý, byl uprostřed chrámové lodi basiliky sv. Michaela archanděla na svém hradě jménem Morava, jak se slušelo na vladaře, pochován. Podněcovatel všeho zla a nepřátelství vyvolal svár o osiřelý trůn. Prudkého sporu mezi Rostislavem a jeho bratrem a jejich bojovníky využil léta 846 od Narození Páně král Ludvík, zvaný Němec, panující nad částí francké říše na východ od Rýna, aby v rozbouřených vodách na Moravě dopomohl k trůnu jednomu z bratrů a zavázal si tím jeho poslušenství. I stalo se, že na trůn usedl Rostislav. Sémě nevraživosti zaseté nepřítelem všeho dobra uvnitř rodu mělo tak přinést své neblahé ovoce o mnoho let později. Ale o tom na svém místě.
V té chvíli byl Rostislav knížaty i velmoži a vším lidem toho království uznán za jediného vládce národa Moravanů a jeho bratr se smířil s údělem v Nitře. Nikterak se však necítil být franckému králi ničím povinován. A jak vyprávějí letopisci, Rudolf z Fuldy a Prudentius, biskup města Troyes, král Ludvík byl nucen se vrátit domů s velkou nesnází a poděšen vítězstvím nepřátel. A Rostislav po celá dlouhá léta panování nedopustil, aby Ludvík Němec a východní Frankové získali nad Moravským královstvím svou moc. Vlastní život byl však cenou za spravedlivou obranu království a jeho samostatnost, cenou za šíření křesťanské víry jazykem a písmem svého národa, cenou za uplatnění křesťanských zákonů, cenou, kterou z dopuštění Božího na tomto světě zaplatil, aby se potom těšil z věčné blaženosti ve světě nebeském.
Jaké činy provázely život krále Rostislava, připomeneme nyní v dalším vyprávění. V roce 852 od narození Páně poskytl asyl franckému velmoži Albgisovi, který unesl Patrikovi ženu a byl za to synodou v Mohuči za předsednictví Ludvíka Němce zbaven vojenského opasku a poslán do vyhnanství. Dalšího roku vpadli Moravané do panství krále Ludvíka v době, kdy Bulhaři a s nimi spolčení Slované z jejich říše návodem západních Franků pustošili v království východních Franků. Za to, že nezabránil těmto nájezdům byl učiněn odpovědným hrabě Rtbod, markrabí Východní marky, která na Dunaji sousedila s královstvím Moravanů, a proto byl králem Ludvíkem léta 854 od narození Páně sesazen ze svého úřadu. A opět dalšího roku čelil král Moravanů velkému tažení východních Franků proti své zemi.
Mělo být odvetou za škody způsobené v Marce minulého léta. Rostislav byl sice zpočátku obležen v pevnosti chráněné velmi pevnou hradbou, kterou francké vojsko nemohlo zdolat.
Nadto Moravané bránili Frankům spížovat a ohrožovali vojenský tábor krále Ludvíka před pevností.
Proto Ludvík nakonec, aby uchránil sebe a své vojsko ztrát a větší pohromy, dal se před Moravany na ústup či spíše útěk, aby se zachránil na jižním břehu řeky Dunaje, odkud zamířil do Bavor. Než nedosti na tom. Vítězný Rostislav ho pronásledoval s vojskem až na jižní stranu Dunaje, kde kořistěním zpustošil mnoho míst včetně královského majetku jménem Tulln.
Potom co milostivý Bůh bez jehož vůle se nic na tomto světě neděje, dopřál Rostislavovi tak velké vítězství nad franky, že jeho jméno a království Moravanů se rozlétlo po všech slovanských zemích. Jejich knížata počala upírat své zraky k mocnému vladaři Moravanů, vpravdě králi svého národa. Jeho postavením vůbec nebyl schopen otřást Karloman, syn krále Ludvíka. Ten ho dalšího roku potom, co unikl z Moravy, dosadil jako markrabího Východní marky. Karloman tam sebral vojsko a započal znepokojovat Moravany. A opět dalšího roku, tj. roku 858 od narození Krista Pána našeho, sláva jména Rostislavova a příklad království Moravanů způsobily, že proti vrchní svrchovanosti východních Franků povstaly všechny národy, které sousedily s jejich říší, tj. Srbové, Liňané i Obodrité, zatímco Čechové zachovali frankům věrnost a placení poplatku, jak slíbili činit roku předcházejícího. Povstání slovanských národů, uskutečněné ne bez podnícení z Moravského království, donutilo krále Ludvíka k trojímu tažení proti nepřátelům, nichž hlavními byli – jak jinak – právě Moravané. Vojsko určené proti nim a králi Rostislavovi bylo svěřeno Karlomanovi, markrabímu Východní marky. Když se však všechna tři vojska vydala na pochod, byla Ludvíkem odvolána a poslána do království západních Franků proti jejich králi Karlovi zvanému Holý. Karlomanovi tak nezbylo, než aby z obav před nepřátelstvím Moravanů uzavřel s králem Rostislavem ještě téhož léta mír a smlouvu stvrzenou vzájemnými přísahami při posvátném znamení kříže. Počali pak přivádět lidi do míst a na statky zpustošené mezi řekami Enží a Rábou.
A týž Karloman, vida, že král Moravanů je nejmocnějším vládcem nejen na půlnoc od středního toku Dunaje, ale i mezi vévody a knížaty jiných slovanských národů, požádal léta 861 od narození Páně o jeho spojenectví a bylo mu poskytnuto. Markrabí, když totiž uchvátil veškerou moc v Marce, v Panonii a Karantánii, povstal proti svému otci, králi východních Franků. I vytáhlo vojsko Moravanů podél Dunaje proti Ludvíkovi a dospělo k ústí řeky Innu a městu Pasovu, s oddíly krále Ludvíka se však nesetkalo. Jiné moravské vojsko zamířilo do Panonie na knížectví Pribinovo, který zůstal Ludvíkovi věrný a byl proto v boji 6. července zabit.Rozhodný Rostislavův zásah napomohl Karlomanovi zvýšit vážnost jeho postavení, ten se na čas s otcem sice smířil, dalšího roku však znovu zvedl proti němu boj, a to opět za účinné pomoci Rostislava, krále Moravanů. Tehdy též Maďaři, národ do té doby křesťanům neznámý, protáhli proti toku Dunaje a plenili království Ludvíkovo, aniž je známo, kdo je povolal a tam vyslal. Aby Karlomanovo povstání potlačil, počal Ludvík, král východofranský, s přípravou tažení proti svému synovi.
Zatím Rostislav, král Moravanů, těšící se milosti boží všemohoucí, která mu svěřila vládu v zemi Moravské a chráněné před útoky nepřátel a ověnčené vítězstvím, rozhodl se požádat toho, jenž byl nástupcem sv. Petra, to jest nejvyšší duchovní hlavu všeho křesťanského světa, papeže Mikuláše v Římě, aby byl příznivcem jeho záměrů a neodepřel svou pomoc v bohulibém konání, aby totiž pro upevnění křesťanské víry a řádu práva, ustanovil podobně jako národu Chorvatů, též pro království Moravanů vlastního biskupa a s nim vyslal i učitele znalé slovanského jazyka srozumitelného Moravanům. Té chvíle zůstala však Rostislavova žádost v Římě neoslyšena.
A tehdy Rostislav, král moravský, podnícen Božím vnuknutím, po radě s knížaty a s velmoži svého království, poslal některé z nich k císaři Římské říše na východě, čili do Impéria Rómajů, k basileovi Michaelovi tohoto jména Třetímu, světské hlavě všech křesťanů na východě. V Konstantinopoli žádali vyslanci Moravanů vznešeného císaře, aby do jejich království vyslal vhodného biskupa a učitele, kteří by šířili mezi prostým lidem křesťanství slovanským jazykem a v celé zemi zavedli světské a církevní právní řády podle římského vzoru a zákonů císařovi říše. Císař, maje bohulibý úmysl zavést a rozšířit u Bulharů víru v našeho Spasitele, Ježíše Krista, veden Boží prozřetelností, u vědomí toho, že království Moravanů sousedí s říší Bulharů a mohlo by být císaři prospěšné, oslyšel žádost krále Rostislava a taktéž Fotios, patriarcha církve Konstantinopolské. Ke dvoru krále Rostislava vyslali Konstantina Filosofa a jeho bratra opata Metoděje, kdysi císařova archonta (Michale), v jednom ze slovanských knížectví jeho říše. Ve svém listu vladaři Moravy vyslovil císař chválu jeho úmyslu šířit víru v Krista, Pána našeho, domácím jazykem a písmem, podobně jako je tomu u mnoha národů jiných. Vytrvá-li Rostislav ve svém Bohu milém úsilí, získá vyšší důstojenství a budoucím pokolením zanechá světlou památku podobně jeko císař Konstantin Veliký. V měsíci červnu léta 863 od narození Páně vkročili vyslanci císaře do Moravské země, která byla pro ně hodna podivu, neboť byla zemí širou a utěšenou a oplývající bohatstvím plodů. Její obyvatelé vynikali krásou postavy, budili úctu vážností mravů, muži byli statečnými a znamenitými bojovníky, způsobilými k dvorské službě a k pěstování svých zájmů. Avšak jak čteme dále v moravských legendách, byli též jako kůň a mezek a sevřeni jako uzdou porušovali boží zákon, poskvrněni  zlými skutky a křivými přísahami a mezi sebou se rvali jako divocí psi. Čekal tedy na oba bratry obtížný úkol utišit planoucí vášně a zasít semeno božího míru a zákona. Když vyslanci dospěli s četným doprovodem až k Moravě, byli před hlavním hradem a městem království, králem, knížaty, velmoži a veškerým lidem uvítáni s úctou a velikou radostí a předali v paláci králi Rostislavovi císařův list a císařský symbol rozmnožitele křesťanské víry, tj. Kříž o dvou ramenech. Rostislav přikázal shromáždit vhodné muže a jinochy a odevzdal je oběma bratrům do učení a ku pomoci. A vladaře samého nepřestávali každodenně poučovat a uvádět jeho duši v soulad s božskými přikázáními. Přítomnost ctihodných vyslanců, mužů vysokého vzdělání a příkladného života v království Moravanů, budila nevoli u franckých a bavorských arcikněží a kleriků a také i u krále východních Franků Ludvíka a nikoliv menší rozpaky též na Stolci sv. Petra v Římě, pod jehož duchovní pravomoc území Moravanů spadalo.
U vědomí toho všeho a aby neohrozil zdárně započaté své dílo, měl král Rostislav v úmyslu vystříhat se všeho, co by Bohulibé dílo mohlo narušit.
Neposkytl proto vojenskou pomoc markrabímu Karlomanovi, jak to byl činil dříve, když Karloman povstal proti svému otci. V létě potom, co vyslanci císaře Michaela přišli na Moravu, vytáhl však král Ludvík z Bavor, rozšířiv zprávu, že táhne na Moravu proti Rostislavovi, a to s pomocí Bulharů. Ti jako spojenci Franků měli napadnout Moravany, neboť si zvolili záštitu císaře Michaela, moudrého ochránce a rozmnožitele křesťanství. Král Ludvík podle svého úmyslu zamířil do Karantánie, kde se mu Karloman, opuštěn velmoži a vojskem, musel vzdát na milost. Vinu za neblahý konec svého podnikání přisoudil Karloman Rostislavovi, a to byl počátek nepřátelství mezi nimi, které vedlo k smutnému konci krále Moravanů, o čem promluvíme dále.
Ačkoliv Rostislav měl v úmyslu vyvarovat se nového boje s Ludvíkem, ten naopak pociťoval nutnost zmařit svazky Moravského království a východního Impéria Rómajů. A tak se v Tullnu léta 864 od narození Kristova začal král Ludvík připravovat k válce proti Rostislavovi. Tam mu Šalamoun, biskup města Kostnice, přinesl požehnání papeže k tažení proti Rostislavovi. Ten měl být podroben a z jeho království zamýšlel Ludvík zřídit franckou marku. Tam se Ludvík setkal i s Bogorisem chánem národa Bulharů, který sliboval dát se s celým národem pokřtít v obavách, aby nebyl pokřtěn Řeky a císař Michael se nestal patronem Bulharska. Pro válku započatou císařem byl nucen se vrátit domů, aniž mohl být Ludvíkovi nápomocen.
A tak král Ludvík sám s vojskem překročil Dunaj, vpadl nepřátelsky na Moravu, kde oblehl Rostislava ve městě, které Meginhard z kláštera ve Fuldě ve svém letopise označil jménem Dowina s vysvětlením, že jméno znamená děvu. Tam král Moravanů, když zjistil, že z obklíčení neunikne a místo není k obraně způsobilé, přislíbil se všemi velmoži králi Ludvíkovi věrnost, tj. mír, a že nebude králi  východních Franků nepřítelem. Na dodržení míru a přísahy postavil Ludvíkovi rukojmí. Rostislav uhájil nezávislost svou i svého království a oba bratři Konstantin a Metoděj mohli pokračovat ve svém Bohu a králi milém díle.
Rostislav zachoval mír i v dalších letech a neoslyšel v roce, který  následoval, žádost hraběte Weinhara o pomoc proti králi Ludvíkovi. A v roce 867 od narození Páně odmítl spojenectví s Ludvíkem, mladším se synů Ludvíkových, který vládl v Sasku a Durynsku a vyslal na moravský dvůr Jindřicha, velitele své družiny, aby přemluvil našeho krále Rostislava k boji proti svému otci.
Mezitím konali Konstantin a Metoděj v království Moravanů dílo apoštolské. Přes spory s arcikněžími biskupa města Pasova, získali Kristu Pánu mnoho duší a upevnili běh světského a církevního života dobrým právem a zákony. Jak se dočítáme v legendě, král Rostislav byl též vzdělán v cestě Boží a milosrdenstvím Božím vstoupil i s přeslavným národem moravským ne bojem, ale vírou do brány věčné bezpečnosti. A tak se stal ten národ národem svatým a lidem získaným spáse, aby  v něm byly zvěstovány i divy toho, jenž jej z temnoty povolal k podivuhodnému světlu svému. V polovině roku 867 od narození Krista, Pána našeho, skončili Konstantin Filosof a opat Metoděj své poslání a nevzavše od krále Rostislava za odměnu ani zlata ani střábra nebo jiných věcí a vyprosivše toliko svobodu mnoha otrokům, započali svůj návrat do císařského sídla nad Bosporem a Zlatým Rohem. Z Benátek, kde se zastavili odešli však na pozvání pontifika Mikuláše k prahům Stolce sv. Petra.
Ačkoliv Boží milostí osvícený král Moravanů zachovával mír, byl to Karloman, toho času vévoda Bavor, Karantánie, Panonie a pán Východní marky, který mír porušil a napadl Rostislava pod záminkou, že ten poskytl asyl odpadlému hraběti Gundakarovi.
V bojích, které Karloman zvedl roku 868 od narození Páně i roku následujícího, hrabě Gundakar v čele jednoho z vojů Moravanů padl a to vyvolalo velikou radost Karlomana i jeho otce Ludvíka. Vedeni zlobou vpravdě satanskou vůči všemu moravskému považovali poskytnutí asylu za záminku k válce proti ctiteli míru a zákona Božího. Od zamýšleného protivenství je neodradila ani výstraha nebes, která krále Ludvíka upoutala na lože, a tak v čelo vojska proti Rostislavvovi postavil svého syna Karla, který byl z jeho synů nejmladší, zatímco výpravu proti synovci krále Rostislava, Svatoplukovi z Nitry, vedl jeho prvorozenec Karloman. Když Karel dospěl s vojskem – jak vypravuje Meginhart – k oné i všem nejstarším nepodobné a nepopsatelné Rostislavově pevnosti, k jeho hlavnímu městu a hradu jménem Morava, neodvážil se je dobýt. Spálil však opevnění a plenil tam kudy táhl. Podobně i Karloman mohl pouze plenit v území knížete Svatopluka. Meginhart z Fuldy se sice pokusil vylíčit tažení Ludvíkových synů jako vítězství, k němuž si vzájemně blahopřáli, pravdu však prozradil Hinkmar, arcibiskup města Remeše v letopisech kláštera sv. Bertina, když vyznal, že francká vojska v království Moravanů nedosáhla vůbec ničeho, či jen málo, ale nadto utrpěla největší porážku, a to takovou, že král byl přinucen žádat Rostislava o obnovení míru. K tomu vyslal do hlavního hradu a města krále Rostislava, své syny Karla a Karlomana spolu s markrabími jejich zemí.
V čase, kdy Rostislav, král Moravanů, slavil vítězství seslané Božím řízením Moravské zemi, z vyslanců císaře Romájů Konstantin Filosof odevzdal již svou duši Bohu, když předtím vstoupil do kláštera a přijal jméno Kyril a zavázal svého bratra pokračovat v započatém díle. Apostolik Hadrián Druhý, když oba vyslanci císaře Romájů a patriarchy potvrdili, že Moravské země příslušejí pod jeho supremaci, schválil používání domácího jazyka a písma v liturgii na Moravě i všechny knihy napsané tímto jazykem a písmem a z žáků obou bratrů dal vysvětit tři kněze a dva jáhny a též poskytl Metodějovi kněžské svěcení. Vše to byly důvody, aby apostolik s přihlédnutím též k žádosti Kocela, syna Pribinova a knížete v Blatensku, vyslal Metoděje jako apoštolského legáta do slovanských zemí. Dal mu list určený Rostislavovi, Svatoplukovi i Kocelovi, v němž dal Metodějovi pravomoc nad všemi duchovními v království Moravanů i na panství Kocelově a schválil používání slovanského jazyka v liturgii.
Vítězství Moravanů zastihlo Metoděje již na cestě ke králi Rostislavovi na Moravu. Zastavil se na hradě Kocelově, kde zvěděl o válce na Moravě i o uzavření míru. Nyní když Rostislav, král Moravanů řízením Boží prozřetelnosti a na přímluvy svaté Bohorodičky Pany Marie, ochránkyně Moravy a patrona této země sv. Petra, klíčníka království nebeského, uzavřel mír, když osvědčil nezávislost svou a království Moravanů, když je v očích světa pozvedl na nejmocnější v oblastech ležících při středním toku Dunaje a ze všech slovanských zemí, oslyšel již zástupce sv. Petra na Apoštolském Stolci starou Rostislavovu žádost o vlastního biskupa Moravanů, k níž se v zájmu svého panonského knížectví připojil i kníže Kocel. A tak apostolik vysvětil Metoděje na arcibiskupa starobylé a nyní obnovené metropole sv. Andronika a svaté panonské církevní provincie. Tvořily ji hlavně země království Moravanů. A tam pod záštitu krále Rostislava a knížete Svatopluka vyslal apostolik arcibiskupa a svého legáta Metoděje. Osloven byl v listu též Kocel, na jehož panství měl Metoděj taktéž působit.
Mezitím závistivý nepřítel všeho dobra nesložil ruce v klín a vymýšlel nové úklady šiřitelům pokoje a víry. Karloman, nezapoměv, že mu Rostislav před léty odepřel pomoc. Při jednání o mír na Moravě získal na svou stranu knížete Svatopluka pod slibem, že bude vládnout království na místě svého strýce, kterému prý k trůnu dopomohl jeho otec Ludvík, i když nárok na něj vznášel i otec Svatoplukův. Karlomanem připravované spiknutí nitranského knížete nezůstalo tajno velkému králi Moravanů. Měl na paměti prospěch Moravského království a díla započatého s Boží pomocí a rozhodl, že pro tak velkou vinu se Svatopluk sám odsoudil. Pozván ke slavení Velké noci, která připadala na 26. den měsíce března roku 870 od narození Páně, měl být Svatopluk na hradě Rostislavově, podle soudu knížat a velmožů, při hostině zardoušen (aby nebyla prolita krev rodu).
To nezůstalo Svatoplukovi utajeno a ten pod záminkou lovu se sokoly unikl nástraze ke své družině. Když král Rostislav viděl, že je vše prozrazeno, jal se Svatopluka se svými muži stíhat. Upadl však nešťastně do léčky, nastražené Svatoplukem a byl zajat. A tu – jak se dočítáme – Svatopluk, synovec vládce a krále, který se stal dobrotivým zakladatelem a vůdcem všeho křesťanského náboženství, vlastního strýce přepadl a z trůnu svrhl a jedem se ho pokusil připravit o život. A ten ačkoliv vypil smrtonosný nápoj, přece chráněn milostí Boží, neutrpěl žádné škody. A tu nový vládce Moravského království rozhodl předat Rostislava markrabímu Karlomanovi.
Nebohý svržený král byl potom v řetězech a vojáky, kteří ho střežili, vláčen do města Řezna, kde v okovech trpěl až do listopadu. Proti veškerému Božímu zákonu a světskému právu byl vystaven svévolnému soudu bavorských velmožů, kteří požadovali jeho smrt. Křesťanský král východních Franků Ludvík však přikázal, neméně křesťanského krále Rostislava oslepit a uzavřít v klášteře. Ve kterém klášteře byl vězněn a zda tam Rostislav jako mnich po nějakou dobu ještě žil, a nebo zda se vrátil na Moravu a tam nastoupil cestu všeho těla, o tom není povědomí.
Tak skončil běh svého života na této zemi kdysi mocný král Moravanů, který odpíral cizímu zlu a svůj život zasvětil šíření křesťanství domácím jazykem a písmem, který bránil a uhájil samostatnost svého Moravského království proti všem jeho nepřátelům, který usiloval zabezpečit je v rámci universa Christiana Romana, ať šlo o svazek s východní Římskou říší, řeckým Impériem Rómajů nebo zejména s Apoštolským Stolcem sv. Petra a povznesl království Moravanů tak, že jeho knižní vzdělanost se stala nepomíjitelným dědictvím a základním vkladem vzdělanosti slovanských národů.
Zloba a nenávist pomíjí, dobro a láska zůstávají věčně před soudem a mocí spravedlnosti Stvořitele všehomíra, která trvá po věky věků.
Přes jejich propast a nepravosti světských vlád nepomine ve jménech knížat a lidí hluboká úcta toho, který si ve své víře v Ježíše Krista, krále nebes a Země, dobrými skutky, obětmi pro svou zemi a její lid a svým utrpením mučedníka vykoupil milosrdnou spásu věčného blaženství v říši nebeské a slavnou paměť v zemi Moravské a v krajích slovanských.

Na království naše, Pane
milosti svou pohlédni
a nedej našeho cizím
a nás nevydej v plen
národům pohanským.
Pro Krista, Pána našeho,
Který kraluje s otci
a se svatými.

Slavný náš králi Rostislave,
korunou mučedníka stal ses svatým,
pros za nás u Pána.
Gosposi, pomiluj ny!